Jak sdělit špatnou zprávu? Interaktivní kurzy kaplana Vítězslava Vursta pomohly zlepšit komunikaci desítek zdravotníků FN Olomouc

18. června 2019

Konečnost člověka. Není tíživějšího tématu k přemýšlení, natožpak k rozhovoru. Jsme-li zdraví, podvědomě se tomuto tématu vyhýbáme. Nastanou však okamžiky, kdy se mu vyhnout nelze. Zdravotníci jsou s faktem smrti konfrontováni neustále. Často se setkávají s lidmi, jejichž blízcí nebo oni sami umírají. Jak se v takových situacích zachovat? Jak komunikovat s těmi, kteří prožívají chvíle ztráty? Vzhledem k tomu, že při přípravě zdravotnického personálu ve školách je této závažné problematice věnována minimální pozornost, v praxi se mohou lékaři a sestřičky cítit bezradní.

Mgr. Petra Stejskalová z Odboru hlavní sestry Fakultní nemocnice Olomouc proto požádala nemocničního kaplana Vítězslava Vursta B.Th., zda by neuspořádal pro zájemce kurz sdělování špatných zpráv. „Už když jsem pracovala jako všeobecná sestra, přemýšlela jsem, jak adekvátně komunikovat s lidmi s nepříznivou prognózou, v terminálním stadiu. Jak reagovat na otázky života a smrti, které si tito lidé kladou, a kde je v těchto případech hranice mezi reakcí profesionála a běžného člověka,“ vysvětluje Mgr. Petra Stejskalová, co ji přimělo vyzvat ke spolupráci Vítězslava Vursta, dlouholetého nemocničního kaplana s bohatými životními i pedagogickými zkušenostmi.

Vznikl tak koncept interaktivního semináře pro dvacet účastníků, jehož premiéra se uskutečnila vloni na podzim. Náplň důsledně interaktivního setkání je postavená na osobních zkušenostech s mimořádnými životními událostmi, ale také na potřebách a osobních prožitcích účastníků. „Často se dotýkáme velmi intimních pocitů spojených se ztrátou. To jsou hluboké, silné okamžiky pro všechny, i pro mě. Jejich prožitky a zkušenosti se pak pokusím utřídit, pomáhám, aby jim porozuměli, a dáme jim jistý řád. Takto nám vznikne dobrý podklad pro to, jak s tématem pracovat jak v sobě, tak s jinými lidmi,“ popisuje nemocniční kaplan ve zkratce šestihodinový seminář, z nějž by účastníci v ideálním případě měli odcházet s poznáním, že byli ke zvládnutí problému vybaveni už před setkáním. „Oni jen nevědí, že jsou k tomu vybaveni. A já jim na seminářích pomáhám pochopit, že vybaveni jsou, že to mohou používat a že to umějí používat,“ zdůrazňuje kaplan a dodává: „Je to vlastně takové ´aha´ učení, ve stylu: Aha, já to vlastně vím.“

Vzhledem k časové a především emocionální náročnosti se nabízí otázka, zda vedení seminářů není pro Vítězslava Vursta vyčerpávající. „Není to vyčerpávající množstvím kurzů, spíše ale tím, že se cítím zodpovědný, aby z mé strany byl každý seminář veden tak, jako by to bylo poprvé. Přistupuji k tomu s vnitřní bázní a především s respektem k příběhům, které vyprávějí účastníci. A je to pro mě totéž, jako kdybych hovořil přímo s lidmi, jimž někdo odchází, nebo oni sami odcházejí,“ přiznává.

Jedním z hlavních cílů je podle něj naučit lékaře a sestry komunikovat nejen s lidmi, jejichž blízcí nebo oni sami umírají, ale mezi sebou a se sebou samými. „Myslím, že všichni, kteří seminářem prošli, zkušenosti a informace využili nebo využijí. A to nejen v práci, ale taky doma. Při každé zpětné vazbě zaznívá, že netušili, že to bude užitečné i pro osobní život. Od účastníků často zaznívá, že si srovnali hodnoty ve svém životě. Na druhou stanu ale slýchám, že ti, kteří by účast na semináři potřebovali nejvíce, mezi nás nepřijdou,“ dodává Vítězslav Vurst.

Po podzimní premiéře následovalo ve FN Olomouc do letošního června osm repríz. Většina z bezmála dvou set účastníků se shoduje, že jim setkání pomohlo nejen profesně, ale také v osobním životě, neboť si opět srovnali životní hodnoty. „Nedá se to popsat slovy. Bylo to úžasné, objevné a přínosné. Z našeho oddělení byli lékaři, sestry, sanitářka i paní sekretářka a všichni byli nadšení,“ nešetří chválou staniční sestra Novorozeneckého oddělení Jana Rellová, DiS.. Na semináři si cení například rozšíření obzorů o formách důstojného rozloučení na různých zdravotnických pracovištích nebo informací o možnostech duchovní péče o sebe sama, kterou by zdravotníci potřebovali. „Největší zážitek ale asi bylo uvědomění si, že není důležité, jakou těžkou situaci člověk právě prožívá, jakou má konkrétní příčinu, protože pocity a potřeby jsou vždy podobné,“ doplňuje Jana Rellová.

Vítězslav Vurst B.Th. (*16. ledna 1950 v Újezdu u Mohelnice) Jako dítě z adventistické rodiny nedostal doporučení na střední školu, vyučil se malířem pokojů. V letech 1968–1973 absolvoval teologický seminář Církve adventistů sedmého dne. Po ročním působení v roli duchovního v Českých Budějovicích byl v roce 1973 odsouzen na 10 měsíců do vězení. V letech 1974–1979 působil v manuálních profesích, zároveň se angažoval v různých aktivitách s mladými lidmi a dětmi. Duchovním se pak legálně mohl stát až od roku 1979, působil ve Znojmě, Šumperku a Brně. Po roce 1989 pracoval ve vedení církve adventistů na Moravě a od roku 1997 v humanitární organizaci ADRA, od roku 1998 jako předseda správní rady Nadace ADRA. Zúčastnil se humanitárních projektů na Balkáně, Ukrajině, Kavkazu či v jihovýchodní Asii. Je zakladatelem projektu Cena Michala Velíška, kde dodnes působí jako čestný předseda. S hasičskou psycholožkou Středočeského kraje vedou akreditované výcviky Zásady a postupy provázení osob v krizových životních situacích. Od roku 2009 působil jako nemocniční kaplan ve FN Motol a od roku 2014 ve FN Olomouc. Společně s dalšími nemocničními kaplany stál u zrodu Asociace nemocničních kaplanů a od jejího založení byl do konce roku 2018 jejím předsedou. Je členem paliativního týmu ve FN Olomouc a poradcem pro pozůstalé. Jeho manželka a starší dcera jsou učitelkami hudby, syn je teolog a nejmladší dcera žije v Anglii. Je pětinásobným dědečkem.