Kurz znakového jazyka pomáhá zdravotním sestrám při komunikaci s neslyšícími pacienty

9. února 2018

Je to pro nepoučeného člověka zvláštní pocit – navštívit jazykový kurz a slyšet jen občasný smích, ale přitom vidět, že studentky s lektorkou usilovně opakují slovíčka a fráze a pilují konverzaci. V tichém světě sluchově postižených prostě pro komunikaci platí jiná pravidla než v hlasitém světě slyšících. Porozumět jim chce i pět zdravotních sester Fakultní nemocnice Olomouc, které zareagovaly na nabídku kurzu znakového jazyka, již zprostředkoval odbor hlavní sestry. Nabyté vědomosti jim pomohou při komunikaci s neslyšícími pacienty.

 

„Kurz českého znakového jazyka, který pro nás stejně jako tlumočení do znakového jazyka zajišťuje Oblastní unie neslyšících Olomouc, jsme zaměstnancům nabídli poprvé a přiznám se, že jsem nečekala, že se naplní. Jsem moc ráda, že se to podařilo a že jsou děvčata ochotná se ještě ve volném čase vzdělávat. Mám ohlasy i z jejich klinik a oddělení, že to, co se naučily, mohly už několikrát uplatnit,“ uvedla Petra Stejskalová z Odboru hlavní sestry FN Olomouc.

Cílem kurzu, který začal v září loňského roku a potrvá až do června, je především zlepšit soběstačnost nemocnice při komunikaci s neslyšícími pacienty. „Sice můžeme využívat tlumočníky oblastní unie neslyšících, ale pro Olomouc jsou jen dva a ne vždy mohou být k dispozici. A je samozřejmě rychlejší, lepší a pro pacienta uklidňující, když se v personálu najde člověk, který je schopen mu vše vysvětlit,“ doplnila Stejskalová.

Její slova potvrdila staniční sestra z JIP II. chirurgické kliniky Soňa Rokytová. „Když jsme měli neslyšícího pacienta, snažili jsme se domluvit rukama nohama nebo si zašli pro tablet, který je k dispozici na oddělení urgentního příjmu. Mohli jsme taky čekat na tlumočnici. Ta ale často měla čas až na druhý den,“ popsala dosavadní praxi. Znakový jazyk se však Rokytová učí také z osobních důvodů. Její syn totiž ohluchl na jedno ucho. „Na druhé ucho sice slyší a bude používat naslouchadlo, ale jsou situace, kdy mu to dělá problém a znakový jazyk nám pomůže,“ vysvětlila.

Podobnou motivací se netají ani Alice Sittová z ortopedické kliniky. „Mám neslyšícího syna. Chtěla jsem tedy rozvíjet to, co už umím,“ řekla. Znakování však často využívá v nemocnici. „Mám dojem, že pacientů se sluchovým handicapem se na klinice objevuje stále více. Už se mi několikrát stalo, že jsem znakový jazyk uplatnila nejen v ambulanci, ale taky na jednotce intenzivní péče nebo když bylo zapotřebí předat informace pacientovi, který odcházel domů,“ přiblížila praktické využití kurzu. Ze zkušenosti můžu potvrdit, že když pacient ví, že mu někdo rozumí, výrazně to pomáhá k jeho zklidnění. „A kurz mi rozhodně ve schopnosti komunikovat pomohl,“ zdůraznila.

Komunikace vizuálními a pohybovými prostředky přímo učarovala Aleně Horákové z otolaryngologické kliniky. Zdokonalovat se jen jednou týdně v hodinách s lektorkou jí nestačí a domluvila si individuální výuku. „Přes známého jsem se dohodla s tlumočnicí a s ní bych mohla zkoušet znakovou řeč přímo s neslyšícími,“ vyprávěla nadšeně s tím, že je rozhodnutá v kurzu pokračovat i v následujícím semestru. A není sama. I nadále se budou učit i její kolegyně. „Abychom se obstojně domluvily ve znakovém jazyce, nestačí kurz absolvovat jen jednou. To je celoživotní vzdělávání,“ smála se Soňa Rokytová.

Nadšení a snahu svých studentek ocenila i neslyšící lektorka Jana Quittová. Na otázku, jaké jsou studentky, odpověděla sérií znaků, jejichž význam lze vyjádřit jedním slovem: „Skvělé.“