Mezi padesátkou nejlepších. Odborníky z Fakultní nemocnice Olomouc ocenil magazín Forbes

Jak vnímáte toto a podobná ocenění?

Jsem tím samozřejmě potěšena, i když na druhou stranu si uvědomuji, jak je takový výběr těžký a individuální. Určitě by do TOP 50 patřila spousta odborníků z našeho oboru a někteří rozhodně přede mnou. Proto to zároveň přijímám s velkou pokorou.

Jak byste v podobné anketě vybírala vy, kdybyste tím byla pověřena?

 Určitě bych se na to dívala stejným pohledem, jako kdybych v případě potřeby vybírala lékaře pro sebe nebo své blízké. V takové situaci bych rozhodně chtěla někoho, kdo se neustále vzdělává, aby využíval moderní metody léčby. A zároveň používá zdravý selský rozum, díky němuž respektuje individualitu pacienta. To je velmi důležité, protože i dva pacienti se stejnou diagnózou jsou zcela různé případy a je třeba k nim přistupovat individuálně. A určitě bych chtěla, aby měl rád lidi, s pacienty zacházel vlídně a uměl jim vše pěkně vysvětlit. Považuji to za stejně důležité jako to, jestli je takový odborník třeba skvělým operatérem. Velmi trefně to postihují motta Univerzity Palackého „Rozumem a srdcem“ i naší nemocnice „Profesionalita a lidský přístup“.

Jak jste se dostala k medicíně a svému oboru?

Studium medicíny mi vybrala hlavně rodina, přece jen v osmnácti letech je to pro velmi mladého člověka dost obtížná životní volba. Ve svém blízkém okolí jsem měla řadu lékařů, medicíně se věnovali táta, babička i děda. Už během studia jsem se rozhlížela po další specializaci a tady mě ovlivnil dědeček (prof. MUDr. Jan Vanýsek, DrSc.), sám oftalmolog a velká vůdčí osobnost, děkan lékařské fakulty a rektor univerzity v Brně. Jeho vliv nakonec zvítězil nad babičkou, jejíž pediatrie byla také ve hře (úsměv).

Kam podle vás směřuje váš obor oftalmologie?

Zcela jistě k zobrazovacím technikám, protože v oku se dá vše velmi přesně měřit a zobrazovat. Velkou roli v něm určitě bude hrát umělá inteligence, k níž se ovšem podle mě musí v celé medicíně přistupovat velmi opatrně - právě proto, aby z ní nevymizela ona klíčová lidskost a laskavost. A když vezmu mé osobní zaměření, jímž je léčba glaukomu, tedy zeleného zákalu, tak tady stále větší úlohu přebírají implantáty, díky nimž můžeme úspěšně léčit i případy, které by ještě nedávno byly zcela neléčitelné.

Klára Marešová se narodila v roce 1966 v Brně, kde vystudovala gymnázium. Po jeho absolvování studovala na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (LF UP), studium úspěšně ukončila v roce 1990. Následně pracovala jako odborná asistentka na Katedře anatomie LF UP, sekundární lékařka Očního oddělení Nemocnice Kroměříž a od roku 1998 na Oční klinice LF UP a FN Olomouc nejprve jako odborná asistentka, poté zástupkyně přednosty pro LP a od roku 2019 jako pověřená přednostka kliniky. Je autorkou 19 odborných publikací (12 jako hlavní autorka a 7 jako spoluautorka) a více než dvou stovek odborných přednášek. Je předsedkyní České oftalmologické společnosti a členkou dalších odborných společností. Její specializací je chirurgie šedého a zeleného zákalu, plastické operace, glaukom a ultrazvuk. Je vdaná a žije v Olomouci.

Jak vnímáte toto a podobná ocenění?

Jsem za to vděčný a vnímám to především jako ocenění celého týmu Kardiovaskulárního centra FN Olomouc. Je to o to cennější, že se jedná o nezávislé hodnocení, které nereflektuje zájmy jedinců ani skupin. Jasně si uvědomuji, že síla je v týmu a v naší nemocnici máme tu výhodu, že se nám v posledních deseti letech podařilo vytvořit extrémně dobrý tým pracovitých a kultivovaných jedinců.

Proč jste si vybral právě svůj obor a co vás na něm nejvíc přitahuje?

Upřímně kardiologie mi byla jako obor přidělena a bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě! Dynamický rozvoj, technologický pokrok, skutečně kurativní řešení diagnóz, které by před dvaceti lety nepřipadaly vůbec v úvahu, spolu s výukou mladých kardiologů, vědou a výzkumem jsou hlavními motivačními prvky pro kontinuitu v oboru. Kardiologie je prostě moje „láska na celý život“...

Jak se podle vás bude váš obor dále vyvíjet a v čem se nejvíce v dohledné době posune?

Určitě směrem aplikace genetiky, moderních zobrazovacích metod, AI a obecně digitalizace ve smyslu individualizované medicíny „šité“ na konkrétní fenotyp pacienta.

Miloš Táborský se narodil v roce 1962 v západočeské Sušici. Vystudoval gymnázium ve Strakonicích a 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po ukončení studí absolvoval dlouhodobou stáž na I. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze pod vedením profesora Václava Kordače, prošel zahraničními stážemi v Německu a USA. Po složení atestace z vnitřního lékařství se mu stala osudnou kardiologie, resp. arytmologie v pražské Nemocnici Na Homolce. V roce 2008 se stal docentem na LF Masarykovy univerzity v Brně a v roce 2009 přednostou I. interní kliniky - kardiologické Fakultní nemocnice Olomouc a Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí dosud. Dřívější předseda a místopředseda výboru České kardiologické společnosti dnes působí ve funkci specializovaného odborníka výboru. Mezi jeho největší profesní úspěchy patří zavedení srdeční resynchronizační léčby v ČR, je autorem řady odborných prací a také učebnic. Profesor Táborský je průkopníkem telemedicíny v ČR, jejímž cílem je zlepšit prognózu a snížit počet nutných hospitalizací pacienta pro základní diagnózu. Žije ve Slavkově u Brna, kromě kardiologie je jeho velkým koníčkem architektura, ale i vinařství a gastronomie.

Jak vnímáte toto a podobná ocenění?

Když jsem se dozvěděl o ocenění od Forbes, velmi mě to potěšilo. Klíč k výběru neznám. Napadá mě, že to mohlo být proto, že mám poměrně široký záběr od klinické práce s pacienty, přes publikování vědeckých prací a knih pro pacienty a vytváření internetových programů až po výuku psychiatrie a psychoterapie a supervizi. Je to pro mě určité potvrzení toho, že moje práce má dopad. Na druhou stranu však pro mě ocenění a žebříčky nejsou až tak důležité, i když potěší. To, o co se nejvíce snažím, je pomáhat lidem. Uměl bych si na špici tohoto žebříčku představit řadu kolegů, o kterých si myslím, že jsou to velmi dobří psychiatři.

Proč jste si vybral právě svůj obor a co vás na něm nejvíc přitahuje?

Když jsem byl mladý, přitahovala mě lidská mysl a její komplexita. Hodně jsem četl a zajímala mě hlavně díla, která zobrazovala lidskou duši, její konflikty, boje i radosti. Tento zájem mě vedl k volbě psychiatrie. Už v době studia jsem se zajímal o psychoterapii. Chodil jsem na stáže do denního psychoterapeutického sanatoria na Horní Palatu a na oddělení k Apolináři, kde jsem měl mnoho příležitostí vidět kvalitní a rozmanitou psychoterapeutickou práci. Jsem vděčný svým učitelům, kteří mě vedli k lásce k lidem a citlivé práci. Byl jsem také studentskou vědeckou sílou na psychiatrické klinice, kde jsem se zajímal o psychopatologii a genetiku v psychiatrii. Co mě na psychiatrii nejvíce přitahuje, je možnost pomoci lidem zlepšit jejich psychické zdraví, naučit je řešit intrapsychické konflikty, zvládat problémy, a tím i zvyšovat kvalitu života. Každý pacient je jedinečný, zajímavý a mnohovrstevný, což přináší nekonečnou variabilitu a výzvy.

Jak se podle vás bude váš obor dále vyvíjet a v čem se nejvíce v dohledné době posune?

Věřím, že psychiatrie se bude dále vyvíjet s pokrokem v neurovědách, technologii, ale také v psychologii. Personalizovaná medicína, genetika a digitální zdravotnictví budou hrát stále větší roli. Dohledně se očekává posun k časnému zjištění a prevenci psychických poruch. Budoucí vývoj oboru vidím také v rozvoji psychoterapie, svépomocných aktivit, destigmatizaci, integraci kvalitních psychoterapeutických přístupů různých směrů, digitálních psychoterapeutických programech, větším a komplexnějším zapojení virtuální reality a umělé inteligence do psychoterapie.

Ján Praško Pavlov se od roku 1985 věnuje výzkumné činnosti v oboru psychiatrie. Jeho práce se zaměřuje na různé aspekty psychických poruch včetně studia cirkadiánních rytmů, léčby afektivních poruch, etiologie a léčby deliria tremens, psychoterapie, socioterapie a farmakoterapie u depresivních poruch, sociální fobie, panické poruchy a fototerapie u depresivních poruch. V posledních 12 letech se jeho tým zabývá především výzkumem sebestigmatizace, poruch spánku, psychoterapie u úzkostných poruch, obsedantně kompulzivní poruchy a hraniční poruchy osobnosti. Zavedl u nás fototerapii a kognitivně behaviorální terapii, nyní rozvíjí on-line psychoedukační programu pro psychické poruchy. Je autorem více než 80 monografií, které se týkají psychoterapie a psychických poruch. Mezi jeho nejznámější publikace patří Fototerapie a cirkadiánní rytmy u depresivních poruch, Úzkostné poruchy, KBT přístupy v léčbě psychických poruch, Obsedantně kompulzivní porucha a Poruchy osobnosti. V posledních třech letech je také členem Komise po psychoterapii při MZ ČR a rok také členem Mezirezortní komise pro psychoterapii při Radě vlády. Jeho výzkumná činnost je uznávána na mezinárodní úrovni, což dokládá jeho 389 záznamů na Web of Science a H-index 29. Od roku 1990 vede psychoterapeutické výcviky v ČR a od roku 1994 supervize. V posledních 15 letech se zaměřuje na výcviky v kognitivně behaviorální terapii v Evropě. Vychoval stovky psychoterapeutů. Je šéfredaktorem časopisu Psychiatrie pro praxi a členem redakčních rad několika časopisů. Je dlouholetým členem výborů několika profesních společností včetně České psychoterapeutické společnosti (po druhé volební období předsedou), České společnosti pro kognitivně behaviorální terapii a České psychiatrické společnosti. Organizoval řadu konferencí v České republice a mezinárodně, včetně Evropské konference KBT.