Pacienti mě učí pokoře a radosti z maličkostí, říká oceněný dobrovolník Alexandr Zarivnij

30. září 2024

Deset individuálních a jedno kolektivní ocenění udělil minulý týden rektor Martin Procházka dobrovolnicím a dobrovolníkům z Univerzity Palackého, kteří se ve svém volném čase věnují svému okolí. Mezi oceněnými byl i student 6. ročníku Lékařské fakulty Alexandr Zarivnij. Člen týmu Dobrovolnického centra Fakultní nemocnice Olomouc pravidelně navštěvuje pacienty na lůžkovém oddělení Onkologické kliniky, snaží se jim ulehčit čas strávený v nemocnici, zpříjemnit ho rozhovorem, četbou nebo hraním her. Pacientům poskytuje psychosociální podporu v nelehkém období a je jejich společníkem v průběhu hospitalizace.

• Obrázek 1: Dobrovolnickou činnost Alexandra Zarivného (uprostřed) ocenil rektor Univerzity Palackého Martin Procházka. Foto: Vojtěch Duda, UP Žurnál

 

Studium medicíny patří k nejnáročnějším, přesto si na návštěvy onkologických pacientů Alexandr vyšetří čas. „Během studia mám nejradši otevřené rozhovory s pacienty, které jdou dál než jen anamnéza. Chtěl jsem poznat pacienty z jejich lidské stránky, nejen ze stránky medicínské, profesionální. A dobrovolnictví mi navíc dává možnost navázat zajímavé upřímné vztahy a učit se od lidí, kteří zažívají těžké chvíle,“ vysvětluje 25ti letý medik, proč se před více než rokem přihlásil Dobrovolnickému centru FN Olomouc s tím, že by chtěl pomáhat, a to konkrétně onkologickým pacientům. Boj s rakovinou je totiž podle něj hrdinstvím dnešní doby. „Dá se říct, že se od pacientů skutečně dozvídám, kdo je to člověk, a paliativní medicínu jsem se díky nim naučil vnímat jako cestu, nikoliv jako děsivý konec,“ hodnotí přínosy rozhovorů s nemocnými. „Tyto rozměry lidského života v nemoci a po ní změnily můj pohled na vlastní život a na profesi lékaře. Asi nejvíce mě to učí empatii, být po boku pacienta, ne za ním, před ním, nebo dokonce proti němu,“ dodává.

Pacientům se nikdy nevnucuje. A pokud už se s ním pustí do hovoru, snaží se, aby se jejich setkání neneslo jen ve vážné atmosféře. „Chtějí slyšet i něco jiného než jen pípání přístrojů. Bavíme se, co rádi čtou, jaké mají koníčky, na co se těší doma. Nejoblíbenějším tématem je ale jídlo a vaření,“ usmívá se Alexandr. Přesto se rozhovory leckdy stočí i k niternějším otázkám. „Když to situace dovolí, ptám se jich, zda něco sami během nemoci objevili a co by sdělili ostatním. Často se spolu smějeme, ale někdy i tečou slzy, protože se v uvolněné atmosféře konečně otevřou a dovolí si plakat,“ popisuje své dobrovolnické zkušenosti.

Z desítek pacientů, s nimiž se již mohl setkat, mu pochopitelně některé příběhy utkvěly v paměti. „Nejvíce asi paní s rakovinou slinivky, která i přes nepřízeň osudu zůstává optimistická a dokáže rozesmát mě i ostatní pacienty, zatímco organizuje svatbu. Nebo hasič, který před vlastní chemoterapií šel stavět protipovodňové zábrany. Beru si z těchto lidí příklad: Kým člověk skutečně je, nekončí jeho nemocí,“ shrnuje své poznatky. „Jestli dobrovolnictví něco člověku dává, tak je to pokora a radost z malých věcí sdílená s lidmi, kteří vás to naučí skutečně vidět. Ta cena patří hlavně jim,“ uzavírá Alexandr Zarivnij.