Pětapadesát let ve fakultce? Marie Lamačová neměla důvod ani chuť měnit
22. července 2024Setkali jste se už s pojmem job-hopping? Tento fenomén častého střídání zaměstnání se týká především mladších lidí, kteří často zůstávají u jednoho zaměstnavatele pouze jediný rok. Pětina lidí dokonce pokládá za nereálné, aby u jedné firmy zůstali déle než dva roky. Naše porodní asistentka Marie Lamačová pro ně v tomto ohledu musí být jako bytost z jiné planety. Ve Fakultní nemocnici Olomouc pracuje 55 let! „Dostávala jsem nabídky odjinud, ale neměla jsem ani důvod, ani chuť měnit,“ podotýká vitální dáma, která se do penze ještě nechystá. „Potřebuji společensky žít, vidět se s holkami, popovídat si s nimi nebo s pacientkami. Mohla bych dřepět doma, mám už na to věk, ale to bych nevydržela. Proto jsem moc ráda, že tu mohu být,“ dodává maminka dvou dětí a čtyřnásobná babička.
- Obrázek 1: Marie Lamačová je ve FN Olomouc zaměstnaná neuvěřitelných 55 let.
Absolvovala olomouckou Střední zdravotnickou školu Emanuela Pöttinga a po studiu nastoupila hned do fakultky. To bylo v červenci roku 1969. „Náš studijní obor byl tak trochu raritní – ženská sestra, nikoliv tedy porodní asistentka. Uměly jsme ale vlastně všechno a přestože jsem původně tíhla k porodnici, život mě nakonec přivedl ke gynekologii,“ vzpomíná. Na Porodnicko-gynekologické klinice postupně vystřídala několik pracovišť. Začínala na lůžkovém oddělení a pomáhala dětem na svět na porodním sále. Pak se ale sama stala maminkou a svou kliniku po mateřské na tři roky vyměnila za úplně jiný obor. „Když se mi narodily děti, potřebovala jsem sloužit ranní služby a tehdy na naší klinice nebyla možnost. Proto jsem přijala nabídku z neurochirurgie a dělala jsem instrumentářku. A to byl teda kotrmelec,“ přiznává. Proč kotrmelec? „No, v životě jsem vlastně neviděla jiné orgány než ženské,“ směje se. „Na neurochirurgii otevírají lebku, odkrývají páteře, dělají karpály a vy tam stojíte za stolkem s nástroji, musíte se naučit instrumentárium a musíte zvládnout tlak na operačním sále,“ vysvětluje.
I proto se s radostí vrátila k oboru, který je jí vlastní, a pečovala v nově otevřené poradně o nastávající maminky s rizikovým těhotenstvím a později v ultrazvukové vyšetřovně. Od těch dob ji pojí přátelství s MUDr. Janou Prášilovou, pro kterou byla dlouhá léta pomyslným sparingpartnerem. „Nejdříve v rizikové poradně, potom na ultrazvuku. V podstatě trvala na tom, abych byla její sestra. Dodnes si spolu voláme,“ připomíná lékařku, která měla na její profesní kariéru velký vliv.
V ambulantní části zůstala dodnes. Setkává se téměř se všemi, kteří míří na kliniku. Pracuje totiž na recepci. Ještě nedávno to bylo na plný úvazek. A samozřejmě slouží také noční služby. Po noční měla i v den, kdy jí za její práci přišli poděkovat přednosta kliniky Jaroslav Klát a vrchní sestra Vladislava Marciánová. „Dnešní služba byla klidná. Není to tak ale vždycky,“ podotýká. Nebojí se trochu? „To je samo sebou. Je to takový bobřík odvahy. Bývám tady sama. Není to jen o případném kontaktu s lidmi, kteří přicházejí na pohotovost, nebo s tatínky, kteří doprovázejí partnerky k porodu, ale musíte prostřednictvím kamer taky mapovat, co se na klinice děje, jestli je všechno v pořádku,“ vysvětluje. „Stává se, že se objeví osoby, které chtějí využít toho, že je klinika otevřená a chtějí tady přespat. A i v tom případě s nimi musím konverzovat a čekat, než se objeví někdo z ostrahy. A nikdy nevíte s jistotou, komu otevíráte,“ popisuje Marie Lamačová.
Přesto o odchodu do penze neuvažuje. „Já mám sice rodný list ještě psaný švabachem, ale potřebuji společensky žít, a ne dřepět doma. Potřebuji se potkávat s lidmi, popovídat si s nimi. Důležité je aspoň se pokusit si nepřipouštět, že stárnete. Třeba na počítači nejsem žádný fenomén, ale musím se přece naučit, co potřebuji. Doma bych asi jenom hledala, kde jsou na počítači karty a kde mají nejlevnější máslo. Jasně, zásadní je, co vám tělo dovolí. Ale i to tělo je zapotřebí nutit k tomu, aby něco předvedlo,“ popisuje odhodlaně svůj aktivní přístup k životu.
