Příběhy úspěšné dětské rehabilitace? Takových je spoustu, shodují se fyzioterapeutky

29. března 2023

Na ambulanci a lůžkovém oddělení Oddělení rehabilitace FN Olomouc se ročně léčí stovky pacientů. Lékaři a fyzioterapeuti přitom pečují nejen o dospělé, ale také o děti. A počet malých pacientů, kterým specialisté z největšího zdravotnického zařízení na střední Moravě pomáhají do běžného života, není nikterak zanedbatelný, právě naopak.

Diagnózy, s nimiž se potkávají, jsou rozmanité. Od plochonoží nebo vadného držení těla a skoliózy páteře přes rehabilitační léčbu poúrazových stavů až po dětskou mozkovou obrnu. Důležitou součástí je také péče o předčasně narozené děti jak v inkubátoru , tak následná ambulantní léčba, opoždění psychomotorického vývoje dětí kojenců a batolat.  Výsledky, jichž při léčbě dosahují, i přístup, který k malým pacientům praktikují, je plně opravňují k prohlášení: S dětmi to umíme. To je ostatně zřetelné i z videa, které pro Oddělení rehabilitace zpracoval Jan Lakomý.

Jací jsou děti pacienti? V čem se liší přístup k dětskému a dospělému pacientovi? Zůstávají zdravotníci s některými rodinami v kontaktu i po ukončení léčby? Ptali jsme se Vladimíry Kolářové a Jany Trenzové - fyzioterapeutek z Oddělení rehabilitace a jejich odpovědi vám přiblíží jejich nesnadnou, ale zajímavou a smysluplnou práci.

 

 

------------

• Jací jsou děti pacienti? Spolupracují? Jak se případně vyrovnáváte s odporem nebo s dětským pláčem? Do jaké míry lze na dítě tlačit, aby splnilo požadavky, úkoly, cviky?

Jana Trenzová: Spolupráce dětí je opravdu různorodá, významně je ovlivněná předchozí zkušeností s jakoukoliv léčbou a přístupem zdravotníků, ale pokud nemají negativní zkušenost, ve většině případů jsou vstřícní a zvědaví, co se bude dít. Často se dá říci, že většina dětí spolupracovat chce a náš limit ohledně spolupráce či nespolupráce je spíše dán jejich rodiči. Ve většině případů je terapie nebolestivá, takže se dá dosáhnout spolupráce téměř každého dítěte, alespoň krátkodobě. Často mě překvapí děti, u nichž všichni víme, že terapie opravdu bolí a jinak to nejde, ale ony to na sobě téměř nedají znát.

Vladimíra Kolářová: S dětmi pracuji ráda a snažím se o pozitivní motivaci ke spolupráci prostřednictvím rodičů. Ukazuji jednotlivé dílčí výsledky, které povedou k dlouhodobému cíli. U toho mi pomáhá foto a video dokumentace, protože díky tomu můžu rodičům prezentovat výsledek léčby a tak rodiče motivovat ke spolupráci. Motivace a zainteresovanost jsou nedílnou součástí úspěšné léčby. Rehabilitace je hlavně o pravidelné frekvenci terapie, kterou provádí rodiče doma. Pláč je pro kojence komunikační prostředek, je nutné pláč sledovat a vyhodnocovat vzhledem k dané situaci a rodičům vše vysvětlit. Děti nad tři roky věku se snažím pro spolupráci zaujmout aktivním přístupem, spolupracovat s dítětem jako s partnerem.

 

• Jak do rehabilitace zasahují rodiče? Bývají přítomni u rehabilitace svých potomků? Snaží se ovlivňovat vaši práci, mírnit a upravovat rehabilitační procedury?

Vladimíra Kolářová: Rodičům se snažím vysvětlit obsah a formu rehabilitační léčby a cíle, kterých můžeme společně dosáhnout. Daří se mi s nimi tímto způsobem výborně spolupracovat. Rodič musí být přítomen u terapie a aktivně se jí účastnit a následně terapii aplikovat v průběhu dne doma. Já jako fyzioterapeut jsem instruktor a průvodce terapií. Jako průvodce procesem léčby umím naslouchat, co vede rodiče ke snaze ovlivnit terapii, zda je to subjektivní nebo objektivní a snažím se vyhodnotit, zda je tento důvod relevantní.

Jana Trenzová: Přístup rodičů je velmi důležitý. Nejdůležitější je získat jejich důvěru v to, že terapie má smysl a dítěti pomůže. Bez důvěry a spolupráce rodiče naše práce snad ani nejde provádět, možná pouze v nemocničním prostředí u hospitalizovaných dětí. Naším cílem na ambulanci je, aby se každý pacient, případně jeho rodič, na rehabilitaci aktivně podílel a prováděl ji pod naším vedením. Každý z rodičů se k tomuto cíli staví po svém... Někteří se nechají plně vést, někteří diskutují a někteří se vyloženě odmítají na terapii podílet, ale takových je naštěstí málo a nějak přirozeně se vyselektují.

• Zůstáváte s některými pacienty nebo rodiči pacientů v kontaktu? Chlubí se vám případnými pokroky?

Vladimíra Kolářová: Ano, zůstávám v kontaktu, zejména pokud se jedná o dlouhodobé pacienty. Většinou na Vánoce nebo na narozeniny dětí mi rodiče zašlou foto nebo video. Zajímá mě nejen kvalita motoriky dítěte, ale také jeho uplatnění, samostatnost a soběstačnost v běžném životě. Rehabilitace je pro mě prostředek k dosažení lepší motoriky dítěte, samostatnosti a zkvalitnění života, ne cíl rehabilitace.

Jana Trenzová: Na svém předchozím pracovišti jsem měla k mnoha dětským pacientům a jejich rodičům blízký vztah, zejména k těm, jejichž diagnóza je směřovala k dlouhodobější terapii. Jednalo se nejčastěji o předčasně narozené děti, které se do terapie dostaly ihned po propuštění z porodnice. V terapii byly vedeny nejčastěji do dosažení lezení po čtyřech, kdy se u nich ve většině případů terapie ukončovala, tedy zhruba v jednom roce věku, a loučili jsme se s tím, že mohou kdykoliv zaklepat a přijít se pochlubit, jak vyrostli a jaké udělali pokroky. Většina z nich se opravdu na kus řeči zastavila, když šli kolem, nebo se ohlásili a cíleně přijeli a ukázali chůzi, jízdu na odrážedle nebo na kole. V těchto případech se velmi často ozvali i při dosažení školní docházky a konzultovali aktovku, sportování, sed u stolu a podobně. Předpokládám, že budu vědět i o jejich promoci nebo svatbě.

• Utkvěly vám nějaké v paměti konkrétní případy, kdy rehabilitace vedla ke kýženému výsledku?

Jana Trenzová: Samozřejmě, takové máme asi každý z nás. Je jich spousta. Tak třeba Viktorka, která se narodila ve 24. týdnu a teď začala chodit do školky, maminka i tatínek učí na univerzitě, nastudovali všechny možné dostupné materiály a informace a od začátku věří v terapii a dělají všechno, aby dosáhli maxima. Nebo čtyřletý Matyáš, který při autonehodě na Štědrý den utrpěl vážná zranění a prožil svátky v nemocnici a na první dvě terapie v lednu nepřijel, protože jej měli přivézt autem a prostě jej do autosedačky nedostali, vždycky s brekem volali, že neví, co budou dělat... Napotřetí přijeli autobusem a bylo to vyřešené a jeho pohyblivost při této první terapii se zafixovanou páteří pruty byla neuvěřitelná a hleděli všichni, včetně rodičů, co dokázal. Nebo Mareček s genetickým syndromem, který podle předpokladů lékařů neměl nikdy chodit a v pěti letech se mi přišel ukázat, chodil po čekárně a vyloženě si to užíval. Nikdy nezapomenu, jak jsem otevřela dveře ordinace a v té čekárně ho uviděla, jak si povídá s nějakou cizí paní a ukazuje jí, jak chodí. Takových příběhů si nesu v paměti hodně...

Vladimíra Kolářová: Dětí, které jsem ošetřovala, je celá řada. Zmíním holčičku s  diagnózou dětská mozková obrna, diparéza, předčasně narozená ve 26. týdnu. V rehabilitační péči Vojtovou metodou je u mne od čtyř měsíců věku, teď má 12 let a v terapii pokračujeme. Způsob terapie a frekvence terapie je přiměřená věku dítěte a zdravotnímu stavu. Do zdravotnického zařízení jezdí na pravidelné kontroly. V rámci mezioborové spolupráce jsme v kontaktu s ranou péčí, neurologem, ortopedem, logopedem a psychologem. Samostatně začala chodit ve třech letech, chůze je bez kompenzační pomůcky, má oční vadu, je bez ortopedické operace. Zvládá chůzi s překonáváním překážek – obrubníky, nerovný terén, zastaví se v prostoru, umí změnit směr pohybu, což jí umožňuje být samostatná a soběstačná v běžném životě. Holčička chodí na základní školu, kde má k dispozici asistenta. Celá pětičlenná rodina sportuje, holčička jezdí na tříkolce a účastní se různých volnočasových aktivit. V rámci mimoškolních aktivit spolupracují s FTK APA a ZUŠ. Mám radost, že rodina žije pestrým sportovním, kulturním a společenským životem.

• Fyzioterapeutky a ergoterapeutky Oddělení rehabilitace FN Olomouc. Horní řada zleva: Mgr. Jana Trenzová, Mgr. Jana Slováková, Mgr. Vladimíra Kolářová, Bc. Marie Jurášová. Spodní řada zleva: Mgr. Dana Rysnarová, Mgr. Eva Greplová, Mgr. Kateřina Wolfová, Dana Ripplová.